Malířka otisků - dokončený rukopis
Dopsáno!
Malířka otisků vyráží na svou velkou cestu.
Je to tam. Ten okamžik, kdy dopíšete poslední větu, zaklapnete notebook a v tichu pokoje slyšíte jen vlastní dech (a možná spokojené předení kočky), je nepopsatelný. Moje nová kniha, Malířka otisků, je v základu na světě. Ale jak to u velkých příběhů bývá, dopsáním to teprve začíná.
O čem Malířka vlastně vypráví?
Je to historicko-psychologické drama s prvky magického realismu, do kterého jsem vpletla nitky romantiky i detektivního pátrání. Je to příběh o Ladě, která má dar (nebo prokletí?), jež jí nedovoluje věci jen vidět, ale skutečně je cítit.
"Přiložila dlaň k chladnému kovu zámku. Cítila tisíce odemčení, vnímala tiché myšlenky lidí, kteří tudy prošli."
Lada se vrací do staré liberecké vily, aby zachránila svou prababičku Agnes před chladným světem ústavu, do kterého ji chce Ladina matka odložit. Jenže ten dům není jen budova. Je to schránka plná ozvěn minulosti, která promlouvá skrze staré zdi a obyčejné předměty.
Třetí čtení a literární "leštění"
Rukopis teď prochází fází, kdy každé slovo obracím v dlani. Jsem ve fázi třetího čtení, úprav a betací. Ladím ty nejjemnější nuance:
Aby to vrzání schodů bylo skutečně trýznivé.
Aby zlatavé magické světlo v očích babičky Agnes čtenáře skutečně zamrazilo, aby ho viděl taky.
Aby postavy nebyly jen na papíře, aby byly živé.
Lada a Jakub
Lada nemá ráda seznamování a v domě své prababičky rozhodně nečekala nikoho dalšího. Jenže realita je jiná. Ing. arch. Jakub Schneider si ve vile pronajal kancelář a jeho přítomnost je pro Ladu první velkou zkouškou:
"Otřásla se při představě přítomnosti cizího člověka v domě. Neměla ráda seznamování. (...) Minula patro neznámého architekta a pokračovala do druhého patra za svou kočkou."
Právě tady začíná napínavá linka mezi Ladou a Jakubem. Střet někoho, kdo minulost cítí v každé prasklině, s někým, kdo ji možná nedokáže pochopit, ani když bude chtít.
Tichá společnice Nebel
Nebel – bílá, hluchá kočka s nebesky modrýma očima, i ta k tomuto příběhu neodmyslitelně patří. Zatímco Lada vnímá světelné šumy a "živé obrazy" v myšlenkách, Nebel vnímá svět v naprostém tichu, a přesto o tom domě ví víc než my všichni.
"Zahnala živé obrazy v myšlenkách, otevřela dvířka přepravky a s vyčítavým mňouknutím vyšla Nebel. Jako první zamířila ke schodišti. Nebyla v domě poprvé."
Co bude dál?
Mám s Malířkou velké plány. Věřím, že tento příběh o "probouzení otisků" a rodinných tajemstvích, která měla zůstat pohřbena pod nánosy prachu, si najde cestu k vašim srdcím. Chci vám ukázat Liberec takový, jaký ho možná neznáte – jako místo, kde se historie potkává s přítomností v každém doteku.
Děkuji svým betačtenářům za jejich postřehy a vám všem za to, že mě podporujete. Brzy vám poodhalím další kousek Ladina světa.
Věříte i vy, že věci kolem nás mají svou paměť? Schválně, čeho jste se dnes dotkli a co vám to "pošeptalo"?
