Čas odejít - povídka z roku 2025

V roce 2025 jsem napsala hororovou povídku s názvem Čas odejít. A odeslala jsem ji do soutěže v nakladatelství Bookla.cz. Téma bylo Třicet, žánr horor. Dostala se do první stovky povídek, na umístění to nestačilo, ale v šuplíku je jí škoda. Tak si ji tady odložím:

Čas odejít

"Jak dlouho si myslíš, že tu ještě budeš pro své děti?" ozval se mužský hlas v mé hlavě, když jsem vcházela do sprchy. Byl se mnou od včerejší noci.

Jak to myslíš?

Stála jsem chodidly na chladných dlaždicích. Dolehla na mě úzkost. Hrudník se mi sevřel a bylo obtížné vůbec dýchat. Dělalo se mi zle.

"Jak dlouho to ještě sneseš?" zeptal se a zněl mrazivě klidně.

Pustila jsem sprchu a kohoutkem otočila na vodu tak horkou, jakou byla moje kůže schopna snést. Na chvíli jsem zavřela oči. Voda, která poměrně silným proudem vycházela z hlavice sprchy nade mnou, alespoň trochu tlumila mou mysl. Ticho, ticho, ticho,... opakovala jsem si v duchu a zřejmě hlas na chvíli utišila. Zářivka zablikala. To místo působilo ponuře. Stará nemocniční sprcha pro personál byla ale pořád v provozu.

Třicet. Měla jsem dnes narozeniny. Místo oslavy jsem se dotýkala svého těla při smývání nemocničního odéru a viděla všechny ty modřiny. Na stehnech, na pažích, všude, kde se daly skrýt pod oblečení. Věděl, kam praštit. Však to byl policajt.

Vybavila se mi vzpomínka na včerejší noc. Spala jsem s dětmi v pokojíčku, když se otevřely dveře z chodby.

"Stejně tě jednou zabiju," zašeptal mi Petr přímo do ucha a spící dcera se ke mně v tu chvíli spokojeně přitulila. Celá jsem ztuhla. Ve tváři mě štípal jeho teplý dech páchnoucí alkoholem a žaludečními šťávami. Předstírala jsem dál spánek. Strach mi nedovolil se ani pohnout. Petr mě pohladil po vlasech a odešel do ložnice.

Když odcházel, otevřela jsem oči a ve světle z chodby si všimla, že celou dobu svíral svou služební zbraň. Zmocnil se mě záchvat úzkosti. Snažila jsem se nadechnout, ale svíravý pocit na hrudi mi to sotva dovolil. A vtom, kdy jsem nedokázala rozeznat, jestli je to ještě úzkost nebo něco horšího, promluvil ke mně poprvé klidný mužský hlas uvnitř mě samotné: "Dýchej, Lucie. Jsem tady s tebou." V tu chvíli se mi ulevilo. Téměř jsem cítila, jak mě v myšlenkách objímá a říká, že všechno bude v pořádku.

"Už jedeš?" zeptala se moje kolegyně z šatny a já vypnula kohoutek. Zahalená do osušky jsem vyšla ze sprchy.

Klára si zrovna dělala u zrcadla culík. Byla už převlečená z uniformy zdravotní sestry do civilu.

"Jedu domů, ještě musím pozdravit děti u mamky," řekla jsem a při pohledu na sebe do zrcadla mě překvapila fialová modřina pod pravou klíční kostí. Hned jsem zašla za roh ke své skříňce se obléknout.

"Ta je nová," řekl ten mužský hlas v mé hlavě.

"Ty je nevyzvedneš?" podivila se Klára.

"Dneska ne," za klidným tónem mé odpovědi se skrývaly obavy. Sama jsem nevěřila tomu, co mám v plánu. Že se mi povede Petra opustit.

"Tak ahoj," zavolala na mě při svém odchodu a zavřela dveře.

Oblečená jsem přišla k zrcadlu, rozepla blůzu - stačilo jen trochu. S hrůzou jsem zírala na tu modřinu pod pravou klíční kostí.

Vyšla jsem z nemocnice, nasedla do auta a vyrazila k okázalému domu svých rodičů na předměstí. Zazvonila jsem u jejich branky. Během dvou minut z ní vyběhly moje děti. Hance bylo osm a Matymu sedm, měla jsem je z předchozího vztahu. Oba mě objali a dali mi pusu. Jeden druhého překřikoval, aby mi řekli, jak skvěle se měli u babičky. Jejich hlasy ke mně doléhaly zdánlivě z dálky a za úsměvem, který jsem jim věnovala, se hromadil tísnivý pocit.

"Dneska budete spát ještě u babičky," podívala jsem se na svou mamku, která tušila, co se chystám udělat. Děti nic nenamítaly, u babičky byly rozmazlované a hýčkané. Rozhodně to tam měly rády. Objala jsem je a políbila na rozloučenou.

"Moc vás miluju," nasedla jsem do auta a vydala se na cestu. Ve zpětném zrcátku bylo ještě chvilku vidět, jak je jejich babička láskyplně vede zpátky dovnitř.

"Bojíš se?" slyšela jsem ten mužský hlas.

Má noční. Nebude doma.

Dojela jsem domů, bylo půl osmé večer.

Vešla jsem do předsíně našeho domu. Byla to novostavba, kterou jsme společně koupili po několika měsících od našeho seznámení. To jsme se ještě měli rádi - nebo já si to aspoň myslela. Jeho chování se se společným bydlením změnilo. Čím dál víc propadal alkoholu. Začalo to pár fackami, pak se omlouval. Poslední dobou se jeho útoky stupňovaly a omluvy ustaly. Už delší dobu jsem ho chtěla opustit, jenže pokaždé, když jsem si uvědomila, že máme společné dluhy, že přijdu o náš domov, možná dostanu exekuci na plat, snažila jsem se vydržet a doufat, že se to změní. Po včerejší noci jsem si byla jistá, že se to nestane. Díky té pistoli, co svíral, nebo díky tomu mužskému hlasu, který na mě působil, že mi chce pomoct? Sama nevím.

V předsíni visela na věšáku jeho bunda k uniformě. V botníku měl své pracovní boty. Je doma, došlo mi okamžitě a sevřela mě úzkost. Hlavně na sobě nedat nic znát, dýchat a zůstat v klidu. On neví, co jsem v noci slyšela a viděla. Určitě už ani neví, že to řekl.

"Uvařil jsem guláš na zítra," ozvalo se z gauče, kde se díval na zprávy. Věděl o mém příchodu. Už jsem se nemohla otočit a odejít.

"To vidím," zněl můj povzdech při příchodu do kuchyně.

Všude bylo špinavé nádobí. Odložila jsem kabelku na židli a podívala se jeho směrem. Na konferenčním stolku v obýváku stály tři prázdné plechovky od piva a čtvrtou svíral v ruce.

"Až to umyješ, tak se spolu na něco podíváme," usmál se na mě.

"Opravdu to děláš?" podivil se ten hlas v mé hlavě. Neuniklo mu, že se pokouším o úsměv. Už jsem moc dobře věděla, jak se nálada mého manžela může během pár minut změnit. Nechtěla jsem to dnes pocítit. Jenže hlas znechuceně pokračoval: "Dovolíš mu, aby s tebou takhle mluvil?" Nemám na výběr.

Beze slova jsem začala mýt nádobí. Celý můj plán se hroutil. Chtěla jsem jen sbalit věci a odejít. Teď budu muset počkat, až usne a doufat, že bude spát dost tvrdě. Vezmu jen pár věcí a odjedu.

Najednou se Petr zvedl z gauče a přistoupil ke mně. Zastavil vodu a ze strany si mě přeměřil pohledem: "Proč máš mokré vlasy?"

"Byla jsem ve sprše," odpověděla jsem nervózně. Z jeho pusy byl cítit alkohol.

"Máš rozeplou halenku," poznamenal a odkryl látku na pravé straně. "Je ti vidět modřina," v jeho modrých očích se objevilo cosi temného. Měla jsem pocit, že se nemůžu ani pohnout. Moje hlava vypla a já nebyla schopná přemýšlet. Strach mě ochromil.

"Kde jsou děti?" zeptal se podrážděně.

"Chtěly přespat u babičky, je pátek," snažila jsem se odvrátit jeho narůstající hněv. Na čele mu vyrazily krůpěje potu, ruce svíral v pěsti. Pohledem jsem se na okamžik zastavila na ostrém noži ve dřezu. Jeho čepel se leskla mezi všemi těmi miskami, hrnky a naběračkami. "Jen po něm sáhnout," nabádal mě znovu ten mužský hlas. Vtom mě Petr silně chytil za pravé zápěstí a mezi zuby vztekle procedil: "Říkal jsem ti jasně, že máš být oblečená. A ty jdeš do sprchy. V práci."

Najednou se trochu odtáhnul a zase se uklidnil.

Zapnul mi knoflíky na halence až ke krku: "Až to umyješ, přijď si ke mně sednout," řekl chladně a letmo mě políbil. Posadil se zpátky na gauč, zíral na obrazovku a upíjel pivo.

Nevypadal, že by brzy usnul. Představa, jak zjistí, že balím věci, mě děsila. Začínala jsem si myslet, že bude jednodušší to vzdát.

"Dovolíš mu, aby jednou sáhl i na tvoje děti?" zeptal se znovu ten mužský hlas v mé hlavě.

Ne, nedovolím, našla jsem v sobě ještě zrnko odhodlání. Petr svoje výbuchy vzteku směřoval zatím jen proti mně. Byl ale čím dál víc agresivnější a nemohla jsem dopustit, aby ubližoval i jim.

"Podívej. Dnes máš narozeniny, zase. Je ti třicet a je z tebe troska plná modřin."

Tobě se to řekne, co když mě zabije? A co myslíš tím zase?

"Tak ho zabij jako první. Konečně se ho zbavíš, konečně budeš svobodná. Je čas odejít."

Nemohla jsem uvěřit tomu rozhovoru ve svých myšlenkách. Dál jsem myla nádobí se stísněným pocitem. Snad brzy usne.

Kuchyň byla konečně uklizená, šla jsem vyndat prádlo ze sušičky. "Kam jdeš? Řekl jsem ti, že si sedneš ke mně!"

Zastavila jsem se a otočila se na něj: "Jdu do koupelny."

"To teda nejdeš," přišel ke mně, chytil mě hrubě za vlasy a dotáhl mě ke gauči. "Tady si sedneš!" Strčil do mě a já se posadila. V očích jsem měla slzy. Nedokázala jsem mu vzdorovat.

"Pustíme si film," řekl bez emocí, jako kdyby se nic nestalo.

Vybral nějakou akční blbost, kde se od začátku do konce budou střílet. Nechtěla jsem se na to dívat, ani sedět vedle něj. Hned první záběry byly na umírajícího muže, všude krev, vnitřnosti. A Petr se dobře bavil. Do pusy si cpal paprikové chipsy, zapíjel je pivem. Hlasitě si krknul, zasmál se a přitáhl mě paží k sobě.

"Mám zítra denní, chci si jít lehnout," snažila jsem se od něj dostat a nevzbudit v něm hněv.

"Jdi," štěkl. Já se zvedla a odešla do ložnice. Začala jsem tajně balit věci do malé cestovní tašky. Schovala jsem ji do prádelního koše, přikryla dekou a šla jsem s tím chodbou do dětského pokoje. Ve dveřích mě zastavil jeho burácivý hlas, co ke mně doléhal od gauče: "Jdi spát do ložnice, nejsou tady děti."

"Jen jim tam dám věci na složení," zalhala jsem a strčila prádelní koš s cestovní taškou do pokojíčku za dveře.

Po návratu do ložnice jsem minula pohledem noční stolek, kde měl Petr zamčenou služební zbraň v malém trezoru. Děsilo mě to. Lehla jsem si do postele a zavřela oči.

Probudily mě jeho kroky. Zamířil na svou stranu postele. Odemyká trezor. Slyším to.

Tep se mi zrychlil, zaplavil mě pocit, že můj dech je slyšet přes celou místnost. Obešel postel a sklonil se nade mnou. Přiložil mi hlaveň ke spánku.

Mužský hlas v mém nitru mi přikázal: "Ani se nehni."

Snažila jsem se předstírat, že dál spím. Stiskl spoušť a zbraň cvakla na prázdno. Vrátil se na svou stranu postele. Pistoli položil na noční stolek a lehl si. Vyděšená k smrti jsem čekala, srdce mi bilo nesnesitelnou rychlostí. Co když tam dá zásobník?

Po několika nekonečných minutách začal hlasitě chrápat. Došlo mi, že spí.

Vstala jsem z postele a odešla z ložnice. Plížila jsem se chodbou.

"Jdi rovnou k autu," slyšela jsem svého vnitřního společníka.

Jen vezmu ty věci.

"Musíš to tentokrát udělat jinak," naléhal na mě ten hlas.

Přesto jsem popadla tašku v dětském pokoji, potichu ji rozepla a sbalila dětem pár kusů oblečení. Zapnula jsem ji a napřímila se, připravená odejít. Jak tentokrát jinak?

Stál ve dveřích. Petr rozsvítil světlo a mířil na mě zbraní. Přímo do obličeje, pár kroků ode mě. Taška mi vypadla z ruky. Z kuchyně ke mně doléhalo tikání hodin a vteřiny se zdály být nekonečné.

"Opustíš mě?" zeptal se.

Mlčela jsem, vyděšeně jsem na něj zírala neschopná pohybu.

"Já bez tebe nechci žít," řekl a do očí mu vtrhly slzy.

"Ale já chci konečně zase začít žít, Petře. Polož prosím tu zbraň," vyzvala jsem ho roztřeseným hlasem.

"Nedovolím to," řekl a v jeho pohledu se odráželo temné rozhodnutí. Stiskl spoušť, ozval se výstřel. Naprosto ochromená jsem o sobě na moment nevěděla, celý ten okamžik byl v mlze. Čas se na moment zastavil - než mi došlo, že pořád stojím proti němu. Stáhl zbraň k tělu, otočil se a odcházel do obýváku. S každým jeho krokem se na podlaze objevovaly rudé otisky.

To je krev?

Posadil se do křesla a znovu nabil. Dal si hlaveň do úst. Ruce se mu třásly a vypadalo to, že spoušť nezmáčkne. Až teď jsem si uvědomila, že má na sobě krev, jako kdyby na něj odněkud vystříkla.

"Tak mu trošku pomůžeme," ozval se mužský hlas a přísahala bych, že se Petr právě pokoušel zbraň vytáhnout z úst, když se spoušť sama pohnula. Výstřel. Celé křeslo i jeho okolí bylo od krve. Doslova si vystřelil mozek z hlavy.

Vykřikla jsem, ale svůj hlas jsem neslyšela, v uších mi jen pískalo.

Otočila jsem se a rychlým krokem se vracela do dětského pokoje pro svůj mobil. Všude byla krev - na stěnách, nábytku. Pod nohama to nepříjemně čvachtalo.

"Nedívej se dolu," řekl ten hlas.

Kdo jsi? zeptala jsem se ho ve svých myšlenkách a můj pohled se zarazil na krvavých cákancích na zdi přede mnou. Neodvážila jsem se podívat na zem.

"Možná tvůj anděl strážný?"

Andělé nezabíjejí, odpověděla jsem mu v duchu.

"Jak dlouho si myslíš, že tu ještě budeš pro své děti?" ozval se mužský hlas v mé hlavě, když jsem vcházela do sprchy. Byl se mnou od včerejší noci.

Jak to myslíš?

Stála jsem na chladných dlaždicích a on se dál ptal: "Jak dlouho to ještě sneseš?" Zněl mrazivě klidně.

Pustila jsem sprchu a kohoutkem otočila na tak horkou vodu, jak jsem dokázala snést. Zářivka zablikala, bylo tu ponuře. Stará nemocniční sprcha pro personál stále fungovala. I přes špatné osvětlení jsem viděla své modřiny. Petr věděl kam praštit, aby se to schovalo pod oblečení. Však to byl policajt.

Zavřela jsem oči a soustředila se na teplou vodu, která mi stékala po těle. Bylo mi úzko.